další Plešounovy poznámky jsou tu. během posledních let i v Česku plně propukla móda stravování, které je “prosté krutosti”. my masožraví jsme se rázem octli v hledáčcích brokolicových teroristů a dalších samozvaných mravokárců. oni jsou teď in, my těžce out. ale nevěšme hlavy, za pár let se nade vší pochybnost zjistí, že i hlávka zelí má své city, někdo vynalezne skvělou a chutnou pastu z rozemletých žulových bloků a rázem budou out i oni. pojďme si do té doby vyjasnit pár pojmů…
krutost coby pojem velmi relativní
když si dnes otevřete některé veganské blogy, snadno nabydete dojmu, že i mouchu byste měli z bytu vykázat slušně, s úctou, na základě notářsky ověřené žádosti. a hlavně jí při tom, proboha, nezlomte křidýlko a/nebo nožičku!
slabší nátury mohou stejně jednoduše podlehnout nátlaku okolí a připustit, že zabití rozkošného pašíka a jeho následná transformace na slaninu, ovárek a jitrnice je naprosto bestiální a nelidská. asi nemá smysl zde pranýřovat některé velkovýrobny vepřového, jejichž podmínky pro chov prasat jsou skutečně mimo rámec chápání jedinců bez sadistických sklonů. ale proč bychom měli do stejného pytle házet i nejrůznější farmáře či řezníky jako je třeba Paul Day? tady už končí sranda a začíná zeleninový fanatismus někoho, komu se následkem špatně vyvážené stravy změnil mozek na květákové pyré. v biokvalitě.
je dobré si rovněž uvědomit, že ve vnímání (nejen) krutosti hraje významnou roli kultura, jíž jsme součástí. z většinového středoevropského úhlu pohledu je nemyslitelné sníst psa. soudruzi v Číně s tím ovšem žádný velký problém nemají. a nemusíme pro příklady chodit ani tak daleko: většině z vás, čtenářů, nejspíš přijde nemyslitelné střelit jiného živého tvora a následně mu přesným pohybem proříznout hrdlo. lovec to udělá bez mrknutí oka. a ani u něj (obvykle) nejde o krutost, nýbrž obyčejný pragmatismus.
pravdou ostatně zůstává rovněž fakt, že i v rámci stejné kultury se náhled na krutost a to, které maso (a zda vůbec) patří na talíř, liší člověk od člověka. tisíc lidí, tisíc chutí…
nálepka “cruelty free” se dnes mnohdy používá jako laciný a trapný marketing pro něco, čemu já říkám “náhražková kultura”. netvrdím, že neexistují bezmasé recepty, které jsou chutné a podané s notnou dávkou umu a kulinářské fantazie. rozhodně takové najdete. ve většině případů ale objevíte chytré rady typu “nežerte v KFC, zabíjejí tam nevinná a roztomilá kuřátka, pojďte si uklohnit vynikající pseudokuřecí kousky ze sojových kostek”.
ano, pochopitelně si můžete místo hot wings dát obalované sojové kostky. ale… proč vlastně? je to něco podobného, jako se oddávat “vášnivému a bezuzdnému” pohlavnímu styku s gumovou pannou a ujišťovat sám sebe, že je to skoro tak dobré jako s opravdovou ženou/opravdovým mužem (když už jsme nas*ali vegany, nechceme si to přece rozházet u dalších menšin, že? :-D).
ne, není. mimochodem, zkoušeli jste se někdy zeptat babičky, která ještě zažila hubená válečná a poválečná léta, jaký má názor na margarín? pokud je prchlivé povahy, raději to nedělejte.
pravověrný vegouš vám na počkání vyjmenuje minimálně padesát dobrých důvodů, proč maso nejíst. připusťme si, že některé z nich dokonce nepostrádají i jakous takous logiku. budeme kontrovat a/nebo mu rovnou bodneme vidličku do oka?
já osobně jím maso prostě proto, že mi chutná. sice v principu souhlasím, že kravičky jsou poměrně sympatická a milá stvoření, ale nejsympatičtější jsou mi stejně na talíři, ve stavu mírně propečeném, s glazovanou šalotkou a redukcí z červeného vína. pokud ale chcete vědečtější důvody, nemám problém: veganská strava je chudá na vitamíny A, D, K2 a B12 a také na různé prvky, jako je třeba železo. vyjma toho živočišné tuky obsahují některé unikátní živiny, které rostlinnou stravou vysuplujete jen velmi, velmi těžko.
pokud i přesto váháte, zda se do toho lákavého vídeňského řízečku zakousknout či nezakousnout, dám vám ještě poslední informaci k zamyšlení: na celém světě neexistuje ani jedna tradiční kultura, která by v nějaké formě nejedla maso. ani jedna. proč asi?
zdroj obrázků: www.google.com