další Plešounovy poznámky jsou tu. psát o úrovni české gastronomie může být občas nevděčné, stejně jako o ní číst. v zemi, kde se s oblibou vaří “rychle a chutně” podle nejmenovaného ovocného reportéra z TV Noha a/nebo krále zapečených sýrů, petrželky a balsamica, laškovně máchajícího tyčovým mixérem za pouhých 1199 Kč (včetně DPH), to snad ani nelze jinak. vzpomínám, jak se pár let zpátky jedna česká foodblogerka (jméno mi vypadlo) v rozhovoru rozkřikovala, že “nadvláda foodies se blíží”. h*vno. je rok 2014, stále máme blíž k rizotu z vepřovky než jeho italskému předobrazu a mnozí z nás ještě pořád trpí snobismem dělnické třídy… co to ten snobismus dělnické třídy vlastně je? “přece tady těm restauratérským vydřiduchům nenechám 150 Kč za crème brûlée, když tatranka je taky dobrá. a stojí jenom deset korun!” toliko na úvod.
otázkou zůstává, proč bych se tedy měl do psaní na tohle téma vůbec pouštět. a ještě lepší otázka následuje: proč byste to vy měli číst? ad jedna: protože se mi chce. otázku číslo dvě si pak musí zodpovědět každý sám za sebe. ale protože jsem od přírody dobrá duše, trochu vám s tím pomůžu. nejsem ani věhlasný degustátor, ani výživový odborník, ani majitel sítě prosperujících restaurací. nicméně jsem milovník dobrého jídla, hráč se slovy a někdo, kdo vždycky tak trochu postrádal ten pomyslný filtr, který většině lidstva umožňuje ostatním říkat krutou pravdu tak, aby tolik nebolela. ano, někdo by to nazval jízlivý a arogantní parchant. já jsem k sobě milejší, byť ne o moc. tak tedy, moje články určitě nečtěte, pokud: – trpíte utkvělou představou, že nejlepší americký vynález všech dob je kečup – máte doma kuchařku Jiřího Babici (a používáte ji jakkoliv jinak než coby kolorovaný toaletní papír) – pravidelně u stánku na Palmovce (nebo kdekoliv jinde) tlačíte do lebky smažák v housce – rády nad sklenicí “lattíčka” probíráte s kolegyněmi, co jste včera uvařily “manžovi” dobrého – myslíte si, že ratatouille je vulgární výraz v cizím jazyce, patrně v italštině a/nebo gnocchi vyslovujete jako “gnoči” – jste militantní vegani/makrobiotici či militantní feministiky, případně obojí vaší pozornosti tyto krátké shluky vět naopak vřele doporučím, pokud: – míváte při sledování Babicových dobroty pravidelné záchvaty smíchu (nebo zvracení) – poznáte rozdíl mezi steakem medium a medium – rare a tento vám připadá podstatný – více než jednou jste verbálně ponížili obsluhu restaurace, která vám přinesla jakýsi mix kuřecích kousků, čínského zelí a papriky, přičemž hrdě prohlašovala, že se jedná o vámi objednaný caesar salát – vrcholem ženskosti je pro vás dlouhovlasá dáma ženských tvarů (tzn. její prsa, boky a zadek nemusíte hledat mikroskopem) v šatech a podpatcích, ideálně s talířem něčeho prudce jedlého v rukou – unavují vás tupé žvásty internetových pseudožurnalistů, kteří se ohánějí dvěma vysokými školami a nezvládají ani gramatiku – našli jste sami sebe v jednom nebo více bodech prvního šestera a toužíte mne v diskusích oblažovat svým bezmocným vztekem tím pro dnešek končíme. věřím, že jste nyní plně pochopili, jakým směrem se budou ubírat plešounovy (gastro)poznámky a sami zhodnotili, zda je budete číst i nadále. a abyste neřekli, že Zrzka v kuchyni nemá koule, příště si povíme něco o souvislostech mezi jídlem a sexem. stay tuned.