minulý díl Plešounových poznámek se zaměřil na gastropozérství. a soudě podle ne/reakcí některých jedinců v mém okolí, ťal příjemně do živého. což je dobře. věřím, že jste i vy úspěšně indentifikovali alespoň jednoho zástupce tohoto (bohužel neohroženého) druhu a nasdíleli mu na zeď můj článek. s vykřičníkem. dnes se ale podíváme na něco praktičtějšího: restaurace.
když v roce 2007 nakráčel plešatý šéf v roláku na pódium a sebevědomě vyhlásil, že jeho firma právě znovuobjevila mobilní telefon, možná ani netušil, jakým formám života tím umožní vzniknout. nebo spíš vyniknout. pokud jste posledních dvacet let žili v jeskyni v horách s kozou a slepicí, vězte, že chlápek se jmenoval Steve Jobs, firma Apple a jejich vynálezem bylo kapesní zařízení, díky kterému můžete za méně než 60 vteřin něco vyfotit a spolu se svým oduševnělým komentářem se o to podělit se stovkami svých (virutálních) přátel.
zlí jazykové budou tvrdit, že jsem téma jídlo a sex vybral, protože kontroverze… a protože SEO. samozřejmě mají pravdu. druhou pravdou ale je, že tyto dvě oblasti lidské existence vykazují mnoho zajímavých souvislostí. těch očividných, i těch méně zjevných. tupé mlácení prázdné slámy aka “ústřice jsou silné afrodiziakum” přenechám nudným lifestylovým magazínům a ve své dnešní verbální egomasturbaci se na to zkusím podívat…
psát o úrovni české gastronomie může být občas nevděčné, stejně jako o ní číst. v zemi, kde se s oblibou vaří “rychle a chutně” podle nejmenovaného ovocného reportéra z TV Noha a/nebo krále zapečených sýrů, petrželky a balsamica, laškovně máchajícího tyčovým mixérem za pouhých 1199 Kč (včetně DPH), to snad ani nelze jinak. vzpomínám, jak se pár let zpátky jedna česká foodblogerka (jméno mi vypadlo) v rozhovoru rozkřikovala, že “nadvláda foodies se blíží”. h*vno. je rok 2014, stále máme blíž k rizotu z vepřovky než jeho italskému předobrazu a mnozí z nás ještě pořád trpí snobismem dělnické třídy…